Většina národních států se stala centralizovanými a efektivními politickými systémy přičiněním panovníků, kteří postupně překonávali feudální roztříštěnost a soustřeďovali stále více moci ve svých vlastních rukou. Suverénní stát původně neměl nic společného s právy svých občanů na účast v politickém životě. Tato práva byla většinou vybojována až v tuhém boji, jehož výsledkem bylo omezení moci panovníka, anebo přímo jeho svržení (například ve francouzské a americké revoluci). . H. Marshall rozlišuje tři typy práv spojených s rozvojem občanství (Marshall, 1973). Občanská práva v užším slova smyslu (civil rights) jsou ta, která jsou dána zákonem. Je mezi nimi řada práv, která dnes v západním světě vnímáme jako samozřejmá, ale jejich dosažení trvalo dlouhou dobu (a v mnoha zemích světa dodnes nejsou ani zdaleka dodržována). Patří sem svoboda pohybu, svoboda projevu a vyznání, právo na majetek a rovnost před zákonem. Ve většině evropských zemí byla tato práva plně zaručena teprve na počátku 19. století. Dokonce ani tam, kde jich bylo v obecné rovině dosaženo, se mnohdy na některé kupiny nevztahovala. Například ve Spojených státech, jejichž ústava poskytla občanům tato práva mnohem dříve než většina evropských států, z nich byli vyloučeni černoši – a ani po občanské válce, kdy jim byla formálně přiznána, je fakticky nemohli uplatňovat.
Druhým typem práv občanů jsou politická práva, tj. především právo svobodně volit a být volen. Ani tato práva nebyla získána snadno a rychle. Nepočítáme-li Spojené státy, bylo všeobecné a rovné volební právo byť jen pro muže uzákoněno teprve v historicky nedávné době a vlády se principu všelidového hlasování dlouho bránily. Ve většině evropských zemí bylo volební právo zprvu omezeno na občany mužského pohlaví vlastnící určitý majetek, takže ve skutečnosti mohla volit jen bohatá menšina. Zavedení všeobecného a rovného hlasovacíha práva pro muže spadá převážně až do počátku 20. století. O tom, že ženy musely čekat ještě déle, bude řeč v další části této kapitoly. Zatímco v Evropě úspěšně probíhal zápas o občanská a politická práva, v mnoha jiných částech světa pokračovala kolonizace. Příslušníkům ovládaných národů bylo takřka bez výjimky upíráno plné občanství států koloniálních říší (a většinou i občanská práva v samotné kolonii). Pokud nebyli přímo zotročeni, považovali je jejich bílí kolonizátoři za příliš primitivní, než aby mohli být připuštěni k účasti na vládě. O tom, aby s nimi bílí osadníci jednali jako se sobě rovnými, se prakticky nikde ani neuvažovalo. Většina těchto obyvatel získala občanská a politická práva až po pádu kolonialismu v polovině 20. století. Za třetí typ práv občanů považuje Marshall sociální práva, jež se týkají nároku každého jedince na určitý minimální standard ekonomických vymožeností a jistot. Patří k nim právo na nemocenské dávky, podporu v případě nezaměstnanosti a minimální mzdu. V některých zemích, například v Německu, byly různé typy sociální podpory zavedeny ještě v 19. století, před plným
prosazením občanských a politických práv; většinou však přicházejí ke slovu jako poslední. Teprve občanská a zejména politická práva totiž vytvářejí základnu, z níž lze vést boj za práva sociální. Jejich prosazení je obvykle důsledkem politické síly získané chudšími skupinami nebo třídami prostřednictvím hlasovacího práva. Rozšíření sociálních práv je úzce spojeno s tím, co se často označuje jako sociální stát (welfare state).
V západní společnosti se tento koncept plně prosadil až po druhé světové válce. O sociálním státu hovoříme tam, kde vládní organizace poskytují hmotnou podporu těm, kdo se nemohou náležitě uživit námezdní prací – nezaměstnaným, nemocným, postiženým a starým osobám. Všechny západní země dnes mají rozsáhlý systém sociální podpory. Naproti tomu v mnoha chudších zemích světa tyto výhody téměř vůbec neexistují. (…)
(Anthony Giddens: Sociologie. Prekl. Jan Jařab. Argo, Praha 2001, s. 338-339)