Volební preference a politické postoje
Volební právo mělo pro ženy zvláštní význam, neboť jim takřka všude trvalo velmi dlouho, než si je vybojovaly. Pro první ženská nutí bylo hlasovací právo jak symbolem politické svobody, tak prostředkem k získání větší ekonomické a sociální rovnoprávnosti. Ve Velké Británii a Spojených státech, kde se odehrávaly aktivnější kampaně za volební právo žen než jinde (a setkávaly se také s prudším odporem), musely zástupkyně ženských hnutí k dosažení svého cíle podstoupit značné nesnáze. Dosud existují země, v nichž ženy nemají stejné hlasovací právo jako muži, i když jediným státem, kde nemohou volit na celonárodní úrovni, zůstává Saúdská Arábie.
Přinesl tuhý boj za hlasovací právo ženám vytouženou rovnoprávnost? Stručná odpověď zní “ne”. Ve většině západních zemí chodily ženy bezprostředně po získání hlasovacího práva k volbám v daleko menším počtu než muži. Například ve Velké Británii, kde přišly poprvé k urnám až v roce 1929, jich hlasovala pouze jedna třetina, zatímco mužů volily dvě třetiny. (Podobně tomu zpočátku bylo ve Spojených státech a řadě dalších
zemí.) V řadě zemí ženy dodnes volí v nižším počtu než muži. Ve Spojených státech a Velké Británii se však poměr téměř vyrovnal,
ve Švédsku, Německu a Kanadě zmizel rozdíl úplně a v Itálii,
Finsku a Japonsku je dokonce volební účast u žen o něco vyšší než u mužů. Tato čísla ukazují, že skutečná překážka rovnosti pohlaví nespočívala v hlasovacím právu, ale v hlubších sociálních rozdílech mezi muži a ženami, odkazujících ženy do sféry domácnosti a rodiny. Zvýšení politické participace žen nastalo teprve jako důsledek změny jejich sociálního po stavení; volební účast žen se zvyšuje úměrně tomu, jak se zmenšuje rozdíl moci a postavení mezi oběma pohlavími.
Do jaké míry se politické postoje žen liší od postojů mužů? Mnohé sufražetky byly přesvědčeny, že vstup žen do politiky přinese radikální změnu politického života, neboť do něj vnese nový smysl pro altruismus a morálku. Podobně také odpůrci v olebního práva pro ženy tvrdili, že důsledky takového kroku budou dalekosáhlé – ale katastrofické. Jeden z jejich čelných britských představitelů prohlásil, že “každý pokus o revoluci tak ohromného dosahu by znamenal strašlivé ohrožení Anglie” (citát uvádí Currell, 1974, str. 2). Mnoho lidí soudilo, že vstup žen do politiky by vedl
k trivializaci politického života a současně podryl stabilitu rodiny.
K žádnému z těchto extrémních důsledků nedošlo. Skutečnost, že ženy získaly volební právo, povahu politiky příliš neovlivnila. Volební preference žen jsou podobně jako u mužů určovány sympatiemi k politickým stranám a jejich politick ým záměrům i možnostmi výběru z nabízejících se kandidátů. Určité rozdíly mezi volebními preferencemi žen a mužů lze však identifikovat. Obecně lze říci, že ženy jsou o něco konzervativnější než muži, což se projevuje větším počtem hlasů pro pravicové strany například ve Francii, Německu a Itálii. Ve Velké Británii a Spojených státech
je obraz méně jednoznačný. Mladé britské ženy volí labouristy častěji než mladí muži, ale starší ženy naopak volí konzervativce více než jejich vrstevníci, takže se celková bilance více či méně vyrovnává.
Ve Spojených státech nelze jednoznačně hodnotit konzervativní orientaci, protože rozdíl mezi republikány a demokraty není klasickým protikladem pravice a levice. Rozdíl mezi volebními preferencemi mužů a žen se však zjevně prohlubuje. Zatímco bílí muži volí daleko častěji epublikány (51 ku 23 procentům), ženy-bělošky dělí svou přízeň rovným dílem mezi obě strany. Mezi černošským a hispánským obyvatelstvem pak u mužů i žen výrazně převažuje podpora demokratů. Klíčovým zdrojem podpory pro republikány se tudíž stávají ženatí běloši středního věku,
zatímco svobodné ženy bez ohledu na barvu pleti jsou oporou demokratů. Vliv žen na politiku však nelze posuzovat pouze z hlediska voleb.
Především v posledních desetiletích totiž politický život “mimovolebním” způsobem ovlivnila feministická hnutí. Národní organizace žen (National Organization of Women – NOW) a další skupiny ve Spojených státech už od počátku 60. let usilovaly o politické řešení celé řady otázek, které se bezprostředně týkaly žen. Patřila k nim například rovnost v zaměstnání, právo na potrat, změny v zákonech o rodině a rozvodu i práva lesbických žen. Ve většině evropských zemí srovnatelné ženské organizace na celonárodní úrovni neexistovaly, ale “druhá vlna” feminismu, jež
začala v 60. letech, tyto otázky rovněž uvedla na pořad dne. Mnohé z nich, například otázka práva na potrat a jeho případných omezení, ovšem dodnes vyvolávají velké kontroverze i mezi ženami samotnými.
Ženské organizace ve Velké Británii měly významný podíl na přijetí zákona o potratu v roce 1967, zákonů zakazujících diskriminaci v pracovním procesu i právní ochrany pro týrané ženy a děti (1976). Celostátní výzkum z roku 1992 ukázal, že existují i další otázky, které ženy považují za prioritní, zatímco muži jim obecně přikládají daleko menší význam. Patří k nim například rozvoj zařízení pro předškolní děti a vyplácení dětských přídavků (Kellner, 1992). Ať už bude další vývoj jakýkoli, jedno je jisté: mnohé problémy a starosti, jež se týkají především žen a jež byly
v minulosti přehlíženy nebo považovány za “nepolitické”, jsou dnes klíčovou součástí politických debat.
Ženy v politických organizacích
Už od dob královny Kleopatry zná historie jednotlivé ženy, které jako hlavy států získaly obrovskou politickou moc. Jiné sice nebyly přímo držitelkami oficiálních funkcí, ale držely v rukou neformální mocenské nitky jako manželky nebo milenky panovníků, prezidentů či ministerských předsedů. Jedním z nejslavnějších příkladů je markýza de Pompadour, milenka francouzského krále Ludvíka XV., která měla ve většině státních záležitostí de facto rozhodující slovo. Ve 20. století stály ženy poměrně často v čele vlády (Golda Meirová v Izraeli, Indira Gándhíová v Indii,
Margaret Thatcherová ve Velké Británii a další). Přesto zůstává podíl žen v politických elitách obdobně nízký jako v tolika jiných oblastech společenského života. Na sjezdech (konvencích) amerických demokratů i republikánů bývá přítomna asi třetina žen, ale na špici stranických hierarchií jejich počet rapidně klesá. V Reaganově vládě po roce 1980 dokonce nebyla ani jedna žena. Prakticky jedinou částí světa, kde ženy tradičně sehrávají poměrně významnou úlohu v politice, jsou skandinávské země. Ve vládách Norska, Švédska a Finska už dlouho zasedají ženy
(například v roce 1991 bylo ve 20-členné švédské vládě osm žen). Spíše než samo nízké zastoupení žen ve vyšších funkcích politických organizací nás může překvapit, jak pomalu se tato situace mění. Podobně jako v podnikatelské sféře se ženy i v politice jen obtížně prodírají na výsluní, které ovládají muži. Platí to prakticky všude s výjimkou Skandinávie, přestože se dnes téměř všechny strany formálně hlásí k rovnosti příležitostí pro
muže a ženy. V politice se uplatňují tytéž překážky jako v ekonomice: kariéra v politické organizaci obvykle vyžaduje spoustu úsilí a času, což je pro ženy velice náročné, musejí-li přitom zvládnout velký objem domácích prací. Dalším důvodem však může být to, že v politické aréně vzniká velká koncentrace moci a muži se se svou nadvládou v takové sféře neradi loučí.
(Anthony Giddens: Sociologie. Prekl. Jan Jařab. Argo, Praha 2001, s. 346-349)