Dne 3. ledna 1992 proběhlo v auditoriu moskevské vládní budovy setkání amerických a ruských vědců. Dva dny předtím se rozpadl Sovětský svaz a Ruská federace se stala nezávislou zemí. V důsledku toho zmizela z pódia auditoria Leninova socha a její místo na čelní zdi zaujala vlajka Ruské federace. Jak ri ale povšiml jeden z amerických účastníků, celá věc měla jednu chybu: vlajka visela vzhůru nohama. Hostitelé pak po upozornění chybu během první přestávky v rychlosti a tichosti napravili.
V letech po konci studené války se začaly dramaticky měnit národní identity i jejich symboly. Globální politika se nově definovala podle kulturních linií. Průvodním jevem této změny byly vlajky pověšené vzhůru nohama, nicméně stále častěji byly vyvěšovány vysoko a správně: Rusové i další národy pochodují pod těmito a podobnými symboly své nové kulturní identity.
V Sarajevu se 18. dubna 1994 shromáždilo na dva tisíce lidí s vlajkami Saudské Arábie a Turecka. Tím, že přišli s vlajkami těchto zemí – a nikoli OSN, NATO nebo USA —, chtěli shromáždění Sarajevanč demonstrovat, že se ztotožňují se svými muslimskými souvěrci, a tak světu dát najevo, koho považují za své opravdové přátele a koho za falešné.
V Los Angeles demonstrovalo 16. října 1994 pod „záplavou mexických vlajek” na sedmdesát tisíc lidí. Protestovali proti návrhu zákona 187, jenž měl být schválen referendem a měl odepřít státní podporu nelegálním imi-grantům a jejich dětem. „Proč pochodují po ulicích s mexickými vlajkami, když požadují, aby jim bezplatné vzdělání poskytla tato země?” kladli si otázku mnozí přihlížející, „neměli by pochodovat spíše pod americkou?” A o dva týdny později demonstranti opravdu po ulicích s americkými vlajkami kráčeli – jenže je nesli žerdí dolů, v reakci na skutečnost, že kontroverzní zákon byl přijat – vyslovilo se pro něj 59 procent kalifornských voličů.
Ve světě po studené válce mají vlajky svou váhu stejně jako další symbo-ly kulturní identity včetně kříže, půlměsíce i pokrývky hlavy, a to proto, že svou váhu má kultura a kulturní identita má pro většinu lidí nejvyšší hodnotu. V současnosti lidé objevují nové (často však jen staronové) identity a pochodují pod novými (často jen staronovými) vlajkami, což je vede k boji proti novým (často jen staronovým) nepřátelům.
Krutý pohled na svět této doby výstižně vyjadřuje výrok onoho benátské-ho nacionalistického demagoga z románu Michaela Dibdina Mrtvá laguna: „Bez skutečných nepřátel neexistují skuteční přátelé. Pokud nedokážeme nenávidět to, čím nejsme, nemůžeme milovat to, čím jsme. To jsou staré pravdy, které bolestně znovu objevujeme po více než stu letech sentimentálních žvástů. Ti, kdo je popírají, popírají svou rodinu, tradici, své dědické právo a nakonec i sebe sama! Nedojdou snadno odpuštění.” Bolestnou pravdu obsaženou v těchto starých názorech nemohou ignorovat státníci ani vědci. Pro národy hledající identitu a znovuobjevující svou etnicitu jsou nepřátelé nezbytní – potenciálně nejnebezpečnější nepřátelství přitom propukají na zlomových liniích mezi hlavními světovými civilizacemi.
(Samuel P. Huntington: Střet civilizací. Prel. L. Nagy. Rybka Publishers, Praha 2001, s. 11-12)